Jaro je tu, květen za dveřmi...

Určitě znáte velikonoční pondělí. Nevím jak ho trávíte vy, ale já poslední roky dost podobně. Snažím se totiž chodit na koledu. Okruh přátel je víceméně dopředu známý a jasný. Letos jsem ale začal se zpožděním, protože jsem se ráno vracel na kole od kamaráda z Čejkovic, takže moje štace začala až někdy kolem desáté dopoledne. První zastávka patřila mému kamarádovi Petrovi. Tomu jsem už v pátek slíbil, že ho ani letos nevynechám. Probírali jsme dění a nedění v divadle s tím, že on spoléhá na naší květnovou premiéru a já spoléhám na jejich květnovou premiéru. Výsledku jsme se nakonec nedobrali. Nám to ale nevadí, my to nerežírujem, my v tom jenom hrajem. Moje další kroky vedly ke "Kozoušce", dalo by se říci. Kozouška a její pohostinnost byli hlavními pilíři úspěchu hry, jejíž název se teď bojím vyslovit. Po této návštěvě jsem si asi na 4 a půl hodiny odskočil o dva domy dále (budeš pykat stále), kde jsem nečekaně potkal spolužačku ze základní školy. Vím že ryba a návštěva musí třetí den pryč, odebral jsem se o půl páté na oběd, přičemž jsem se stavěl ještě u našeho režiséra a jeho choti, kteří ze mě měli radost přesně takovou, jakou jsem očekával. Tím měně pak moje máti, která na mě s obědem čekala celé odpoledne... Taktéž se mě nedočkala letos naše principálka. Tímto se jí omlouvám. Příští rok nepojedu po ránu na kole, sestavím si přesný harmonogram návštěv, časy příchodů a odchodů. V případě nedodržení svých vlastních nařízení si budu dávat nějaké přiměřené penále. V každé případě se na vás v květnu těším. Ať už jako v premiéřé "jejich" nebo v "tý naší". MD