Mandragora

Mandragora (italsky La Madragola) od Niccolo Machiavelliho (napsaná mezi lety 1512 a 1520, poprvé vytištěna 1524) je uznávanou satirickou divadelní hrou, patřící k žánru tzv. commedia erudita, neboli "vzdělaná komedie". (na rozdíl od improvizovaných lidových commedie dell´arte). Tyto hry byly uváděny nejprve na šlechtických dvorech nejvýznačnějších italských vladařů při slavnostech, zvláště o karnevalu, později se přizpůsobily širšímu okruhu městského obyvatelstva. Tématem Mandragory je zkaženosti v italské společnosti, na mušku si bere lidskou hloupost a pověrčivost, zkorumpovanost církve a věčnou touhu po požitcích života. Machiavelli ji psal v době, kdy byl nucen žít v exilu, jelikož byl podezřelý ze spiknutí proti vládnoucímu rodu Medicejských. Příběh je údajně založen na skutečné události z roku 1504. 

Niccolo Machiavelli vstoupil do veřejného života v době, kdy byla ve Florencii republika (1494 – 1512). Lorenzo Nádherný z rodu Medici byl po smrti a městu vládly myšlenky mnicha Savonaroly, jenž byl však v roce 1498 na příkaz papeže upálen. Tehdy se Machiavelli stal sekretářem republiky a to mu přineslo i možnost cestovat jako její vyslanec. Na cestách si zaznamenával poznatky o lidech, zákonech a způsobech válčení v různých končinách Itálie, ve Francii i v Říši. Po pádu republiky a návratu Medicejských, je uvězněn a mučen. S podlomeným zdravím a v době životního neúspěchu začíná sepisovat své stěžejní dílo, filosofický spis o základech politiky – Vladař. Útěchu hledal také u žen. Dával přednost prostým ženám, například krčmářkám či pekařkám. Ženy učené neměl rád. Oženil se roku 1503 s Mariettou Corsini a měl s ní několik dětí. Byla to žena prostá a velmi zbožná a trpělivě snášela nedostatek peněz i manželovu častou nevěru. Po návratu do Florencie se snažil podporovat myšlenku sjednocení Itálie, které dle jeho názoru naráželo hlavně na odpor papežství. Tehdejší papežové navíc žili zhýralým způsobem života, který se naprosto vymykal původním ideálům křesťanské víry. Machiavelli byl ateista, ale především antiklerikál. Všechny tyto životní zkušenosti spolu s přesvědčením, že přirozenost člověka je vždy stejná (jen jinak zahalena různými pokrytci či pokryteckými systémy), se odrazily v jeho díle a jsou obsaženy rovněž v Mandragoře.

Ve stínu jeho politického díla Vladař zůstaly v šestnáctém století další Machiavelliho práce, jako jsou Úvahy o vládnutí a vojenství, Vlády a státy či Rozpravy o prvních deseti knihách Tita Livia. Florentské letopisy jsou historickým dílem, v němž Machiavelli zobecnil historická fakta a vyvodil z nich poučení pro současnost. Kromě Mandragory napsal v roce 1525 ještě frašku Elizia, která popisuje šťastný sňatek. Dále novelu Belfagor, řadu sonetů a epigramů.

Děj hry:
Bohatý šlechtic Kallimach se dozvídá o nejkrásnější ženě Florencie,Lukrécii,manželce pana M.Vitóre. Zamilovaný Kallimach přijíždí do Florencie a neváhá se s polčit s dohazovačem Ligurem, který vymyslí plán jak se dostat k Lukrecii. Celé je to ale proveditelné jen za pomoci frátera Timoteje a za značný úplatek pro něho. Mikula Vitóre a Lukrécie si přejí dědice, ale pořád jim to nejde a tak Ligur vymyslí, že Kallimach jako doktor může Lukrecii předepsat kapky po kterých jistě otěhotní. Tem kdo s ní spí jako první po požití kapek a bude se sní milovat zemře. Této báchorky využije Ligur a nastrčí s pomocí frátera do Lukréciina lože zamilovaného Kallimacha. Kallimachovi se tak splní jeho sen a stane se Lukréciiným milencem. Fráter dostane své peníze a  Mikulovi zůstanou jen velké parohy. Je kolem toho spousta humoru a legrace,ale nakonec i poučení.Hra sama je označována za“ commedia erudita“,neboli vzdělaná komedie.

Takže po opuštění divadla si může každý divák udělat názor podle sebe sama a to je smyslem celého představení.