Fraška o kádi

Fraška o kádi má neznámého tvůrce.  Co víme je, že jde o starofrancouzskou farci z XIII. století a že ji přeložil Dr. Otakar Dubský. Je to napsáno ve vydání, které koupil Honzík Losenický za deset korun. Hra se mu zalíbila a i když byla původně přepracovaná pro maňáskové divadlo, vybral pro její ztvárnění tři živé herce. Anku hraje Hanka Svobodová, jejího manžela Kubu Kuba Vaňas a tchýni, manželčinu matku Hátu Markéta Netschová. 

Kuba je chudák, jeho žena ho bije a ještě ke všemu ho za vydatné pomoci paní tchýně donutí napsat soupis, ve kterém se zavazuje k vykonávání všech domácích prací, od praní a vaření, přes uklízení až po péči o malého syna. Snad náhodou, snad i manželovým přičiněním spadne Anka do kádě, odkud ji Kuba vysvobodí teprve tehdy, když mu svatosvatě slíbí, že bude pokornou a pracovitou manželkou.

Se zbožným zanícením a s hrůzou, která nebyla prosta rozkoše, sledoval středověký Francouz mysterie, líčící mu s naturalistickou zevrubností Kristovo utrpení,skutky svatých, krásy nebes a stvůry pekelné. Předváděli mu je před kostelem a později v uzavřených místnostech ochotníci, kteří se časem sdružovali v ochotnické spolky, »bratrstva«, nejčastěji to bylo »Bratrstvo pašijové«. Ale na co se francouzský divák při těchto podívaných těšil nejvíce, byly realistické vložky, které mysterie zdědily po liturgických hrách a které zobrazovaly jeho samého, prostého člověka s jeho prací, s jeho řečí, s jeho humorem. Touto škvírou vnikal realistický a veselý živel do slavnostního tónu mysterií, rozleptával jej, spojoval se s pouťovými výstupy mastičkářů, s produkcemi komediantů a hrami kočovných loutkářů a takto dal vznik nové divadelní formě – středověkému divadlu světskému.

Toto divadlo nebylo ovšem ,veskrze rozpustilé. Hrálo též tzv. morality, hry s morální náplní, které byly zpravidla alegorické, ale i politické a komické. Hrálo však také sotties, politické satiry, (často proticírkevní) či uvádělo i frašky, farces, které na rozdíl od obecného zaměření moralit a sotties se obíraly člověkem-jedincem. Byly drsné, ba hrubé, jejich hlavním námětem bylo bití, okrádání, podvod a nevěra, jejich jediným cílem bylo vyvolat u diváka nespoutaný smích. Tyto frašky, těžící spíše z komiky situace než z psychologie jednajících osob, tvoří přechod k moliérovskému divadlu XVIIl. století. Hráli je rovněž ochotníci, především »basochiáni«, soudní a advokátní písaři, kteří měli dokonale vybudovanou organizaci s četnými privileji - měli svého krále, kancléře, znak, ba i právo razit mince. Později hráli frašky též. »blázni« (»sots«)" jejichž hlavním oborem byly právě »sotties«. Zdobili se rolničkami a neměli tak strohou organizaci jako basochiáni; »bláznem« se mohl stát každý, neboť »počet bláznů je nekonečný«, jak hlásalo heslo, v jejich znaku.

Literární historie o těchto fraškácb věděla, ale obecně byla známa jen jediná - nesporně nejznamenitější: »Mistr Petr Pleticha« (La farce du maitre Patelin). Teprve náhoda odkryla tři sbírky těchto frašek, jednu kdesi na sýpce v Německu, kterou nyní chová Britské museum, druhá sb1rka je v Kodani, třetí v Drážďanech. Tyto frašky - většinou z lyonského kraje - mají sice dnes význam většinou jen literární, podávají však na výsost zajímavé svědectví o francouzském člověku XV. a XVI. století.